Bedla zahradní (jedovatá, èeská)
Bed¾a zahradná  |  Lepiota hortensis

Bedla zahradní nazývaná též bedla jedovatá nebo bedla èeská (Chlorophyllum brunneum (Farl. & Burt) Vellinga - Chlorophyllum rhacodes var. hortensis) je houba z èeledi peèárkovitých a je jedovatá.

Popis

Klobouk 8- 16 cm v prùmìru, dosti masitý, v mládí kulovitý nebo vejcovitý, pozdìji polokulovitý až plochý na vrcholku s hrbolem, ale nìkdy i bez. V mládí je barvy èervenohnìdé až umbrovì hnìdé. Pozdìji pokožka rozpukává od kraje ke støedu a tvoøí odsávající šupiny, kterými prosvítá bílý papírovì vláknitý podklad. Na støedu vždy zùstává jednolitá.

Lupeny jsou ve støedu až 2 cm široké, pøi tøeni odsedlé nejdøíve barvy bílé, pozdìji hnìdì skvrnité.
Tøeò 10-18 cm velký a 1,5-3,5 cm tlustý, dutý, barvy nejdøíve bílé, pozdìji okrovì hnìdé. Dole je rozšíøený v nápadnou hlízu, která je až 6,5 cm v prùmìru. Povrch je hladký, pod prstenem èasto vrostle jemnì vláknitý.
Prsten je silnì blanitý. Dužnina je bílá, na vzduchu se zbarvuje nejdøíve do pomeranèova, pozdìji do èervena. Ne ale tak intenzívnì jako u Bedly èervenající Macrolepiota rhacodes.
Výtrusný prach je bílý, výtrusy jsou hladké, elipsoidní, bezbarvé 10-12 x 6-7µ.

Výskyt

Bedla zahradní roste v létì a na podzim (èervenec až øíjen a nìkdy i listopad), nejvíce v záøí. Výskytuje se v zahradách a parcích, na kompostech a dobøe hnojených pùdách. Radìji proto bedly mimo les nesbíráme!

Možná zámìna

• Bedla vysoká se od Bedly zahradní nejlépe pozná podle toho, že její dužnina vùbec neèervená a roste na kyselých pùdách pod jehliènany.

Otrava bedlou

V minulém èísle Houbaøe se jeden ze ètenáøù dotazoval, zdali je možné se otrávit i nìkterým z druhù bedel. Odpovìdí na tento dotaz je dnešní první pokraèování seriálu o otravách houbami. Pokud se øekne bedla, vìtšinì houbaøù se vybaví mohutné druhy lupenatých hub, které obvykle sbírají k jídlu - bedla vysoká (Macrolepiota procera), b. èervenající (M. rachodes, M. rhacodes), b. dívèí (M. puellaris), b. vyniklá (M. mastoidea), b. odøená (M. excoriata) a nìkteré další. Ovšem daleko poèetnìjším rodem je rod Lepiota, èesky rovnìž zvaný bedla (slovensky výstižnìji bedlièka). Jsou to drobné druhy - klobouk u nejvìtších druhù jen zøídka pøesahuje 10 (12) cm a je pokrytý pouze drobnými šupinkami. Jejich prsten bývá tence blanitý, nìkdy i pomíjející (v žádném pøípadì není posunovatelný jako u velkých bedel). Žádný z druhù tohoto rodu není považovaný za jedlý. A právì v tomto rodu se vyskytuje nìkolik prudce jedovatých druhù, napø. bedla chøapáèová (Lepiota helveola), b. Josserandova (L. josserandii), b. hnìdoèervenavá (též zvaná b. pleová, L. brunneoincarnata), b. klamavá (L. pseudohelveola) a nìkteré další. Tyto druhy obsahují amanitin - stejný toxin jako muchomùrka zelená - který pùsobí na jaterní buòky. A že ho je v nich nezanedbatelné množství svìdèí i následující srovnání: zatímco muchomùrka zelená obsahuje 2-7,4 mg amanitinu v 1 g sušiny, bedla Josserandova jej má 3,7 mg, b. chøapáèová asi 0,5-0,7 mg a b. hnìdoèervenavá kolem 1 mg. Zdálo by se, že tyto drobné druhy bedel houbaøe ke sbìru nelákají, ale napø. v roce 1986 se v tehdejší NDR stal pøípad, kdy houbaø nalezl bedlu hnìdoèervenavou v takovém množství, že se vyplatilo ji sebrat k jídlu a celá tøíèlenná rodina skonèila s tìžkou otravou v nemocnici. Jedovaté druhy však najdeme i v dalších rodech, kterým se èesky øíká bedla, ale latinsky Leucoagaricus a Leucocoprinus. Pøíkladem mohou být napø. bedla Badhamova (Leucoagaricus badhamii) a b. Bresadolova (L. americanus, L. bresadolae). Takže pozor na všechny tyto bedly!